Obrázek u Rovně

 Dobří a zlí lidé bývali odjakživa. Mýlí se ten, kdo si myslí, že za starých časů byli všichni lidé jen dobří a že beze zbytku platilo dané slovo nad zákon. Svědčil o tom také obrázek, který visel na smrku při lesní cestě z Vranové Lhoty do Nové Rovně. Byl prý na něm namalovaný člověk s vyvalenýma očima, jak klečí u potoka s rukama až po lokte od krve, zatímco opodál leží bezvládné lidské tělo.

 To bylo tak. Kdysi žil ve Vranové jeden myslivecký mládenec. Chodíval s puškou přes rameno po okolních lesích, ale jak už to někdy bývá, více si hleděl čertových obrázků - karet - než mysliveckých povinností. Neminulo dne a ani večera, kdy by neposeděl s kamarády "z mokré čtvrti" u pěnivého moku a nepokusil se o přízeň vrtkavé štěstěny. Mládenec byl hráč vskutku znamenitý, jednoho dne se od něho štěstí ve hře ale docela odvrátilo. Ať dělal co dělal, ne a ne padnout ten správný list. Co počít? Čím méně štěstí myslivec měl, tím více se ho snažil zase všemožně hrou získat zpátky. Kapsy byly brzo prázdné a stará moudrost říká: bez peněz do hospody nelez.

 Mládencovu pozornost však toho večera upoutal jakýsi cizí pocestný. Byl to šteňkař Matěj z Veselí, který chodíval po okolních vesnicích a skupoval šteňky a přadýnka. Ta pak zase prodával na trzích ve městech, nejčastěji v Lošticích a Jevíčku. Matěj, unaven dlouhým putováním, se stavil ve lhotské hospodě, aby se občerstvil.

 "Hospodo, něco k jídlu a žejdlík piva!"

 Hostinský si nového hosta hned náležitě hleděl. A tak v mžiku před šteňkařem stála mísa s vonící pečení a až po okraj plný džbánek. Mladý myslivec nespustil z neznámého hodovníka ani na chvíli oči. Ten se zatím dobře navečeřel. Ještě si jen tak trošičku poseděl, aby si odpočinul a načerpal nových sil, pak zvedl ruku a zvolal:

 "Hospodo, platím!"

 Tu chvíli cinkl o stůl celý jeden zlaťák. Do myslivce v tu ránu jako by uhodil hrom. V jeho hlavě v okamžiku uzrál šílený plán. Když se měl Matěj k odchodu, popadl hned pušku, a už ho taky nebylo. Vydal se za pocestným. Zpočátku se držel v uctivé vzdálenosti, aby si šteňkař ničeho nevšimnul. Dostihl ho až na roveňské cestě a hned zhurta spustil:

 "Dej sem peníze, chlape, nebo se ti zle povede!"

 "Jaképak peníze? Mám jen pár drobných! Copak myslíš, že moje živnost vynáší bohatě...?"

 Nebohý se brání, avšak nedořekl. V myslivcově ruce se zaleskl lovecký nůž, a v tu chvíli Matěj ležel u mládencových nohou v tratolišti krve. Ten nelenil a začal u zabitého hledat zlaťáky jako smyslů zbavený. Ať se namáhal jak chtěl, ničeho než několika drobných měděných penízků nenalezl. Na místo toho si ale obě ruce ušpinil krví mrtvého.

 "Musím se rychle umýt a zmizet, než mě tu někdo uvidí!" napadlo myslivce. A hned běžel k blízkému potoku, aby si v tekoucí vodě ruce opláchnul. Jaké však bylo jeho strašlivé zděšení, když krev za nic na světě nechtěla dolů! Vrah hrůzou div neomdlel!

 Vypráví se, že umýt si ruce se mu podařilo teprve tehdy, až byl četníky dopaden a sám se ke svému hrůznému činu přiznal.